Moderace smluvní pokuty soudem

Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu však na jaře letošního roku tuto zavedenou rozhodovací praxi zvrátil (rozsudek sp. zn. 31 Cdo 927/2016). Dle tohoto rozhodnutí může soud k moderaci přistoupit i poté, co nárok na smluvní pokutu zanikl započtením. Dle argumentace Nejvyššího soudu je moderace smluvní pokuty kogentním ustanovením zákona (tj. ustanovením, které nelze vyloučit ani dohodou smluvních stran), a proto nelze připustit, aby jednostranným úkonem započtení došlo k vyloučení možnosti moderace. Nejvyšší soud rovněž uvádí, že moderaci činí soud s účinky ex tunc (od tehdy) k okamžiku sjednání smluvní pokuty, nikoliv s účinky ex nunc (od nynějška) k okamžiku svého rozhodnutí.

Je otázkou, zda lze argumentaci Nejvyššího soudu vztáhnout i na případy zániku nároku na smluvní pokutu jinak než započtením. Například pokud by povinná strana smluvní pokutu zaplatila (a nárok na smluvní pokutu tak zanikl splněním) a následně se domáhala u soudu moderace, nelze plně aplikovat výše uvedené úvahy soudu nad tím, že možnost moderace nelze vyloučit jednostranným jednáním jedné ze smluvních stran. Na druhou stranu závěr Nejvyššího soudu, že moderaci činí soud s účinky ex tunc k okamžiku sjednání smluvní pokuty, by svědčil spíše ve prospěch toho, že způsob zániku nároku na smluvní pokutu je nerozhodný.

Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí vyjádřil ještě k jedné otázce, která nebyla dosud nijak uspokojivě v rozhodovací praxi ustálena. Dle Nejvyššího soudu je nutno posuzovat přiměřenost smluvní pokuty k okamžiku jejího sjednání, nikoliv vzhledem k okolnostem, které nastaly později. Soudy tak stojí před nelehkým (ale dle názoru autora tohoto příspěvku zcela správným) úkolem posoudit, zda byla smluvní pokuta přiměřená při zvážení informací a očekávání smluvních stran v okamžiku, kdy strany uzavřely smlouvu. Na posouzení přiměřenosti smluvní pokuty by tak nemělo mít vliv například to, jakou újmu porušení smluvní povinnosti, které je smluvní pokutou utvrzeno, reálně způsobilo. Soudy přitom doposud často právě ze vzniknuvší újmy při svých úvahách o přiměřenosti smluvní pokuty vycházely.

Praktický dopad výše uvedeného je ten, že je třeba při sjednávání smluvní pokuty věnovat pozornost tomu, v jaké výši smluvní pokutu sjednat, a to s ohledem na význam smluvní povinnosti, jejíž splnění je smluvní pokutou chráněno, a rovněž s ohledem na hrozící a očekávatelnou újmu v případě, že smluvní povinnost nebude řádně splněna. Pokud smluvní strany věnují těmto otázkám pozornost, je smluvní pokuta smysluplným nástrojem, a nikoliv jen vzájemným strašákem. Rovněž se při dodržení výše uvedeného smluvní strany nemusí obávat, že bude výše smluvní pokuty shledána soudem za nepřiměřenou, resp. budou v případě potřeby schopny výši ujednané smluvní pokuty obhájit.