Evidence skutečných majitelů

Právní úprava

K vymezení pojmu skutečného majitele a souvisejících náležitostí došlo prostřednictvím zákona č. 368/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „Novela“), kterým došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (dále jen „AML směrnice“). Tímto zákonem došlo především k novelizaci zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „AML zákon“) a k novelizaci zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále jen „Zákon o veřejných rejstřících“), a to právě v oblasti skutečných majitelů.

Kdo to je skutečný majitel?

Skutečným majitelem se v současné době rozumí fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě, ve svěřenském fondu nebo v jiném právním uspořádání bez právní osobnosti.[1] Klasicky by se mělo jednat o osobu, která stojí na vrcholu vlastnické struktury. V zákoně je pak dále specifikován pojem skutečného majitele u jednotlivých forem právnických osob. Vesměs se osoba skutečného majitele odvíjí od hlasovacích práv či podílu na základním kapitálu dané osoby, konkrétně od výše 25 % hlasovacích práv nebo alespoň 25% podílem na základním kapitálu. Rozhodující ovšem může u některých forem právnických osob být také to, kdo je například zakladatelem dané právnické osoby. Zajímavý je také fakt, že pokud se právnické osobě nepodaří skutečného majitele dohledat, zapíše se na základě právní fikce jako skutečný majitel člen statutárního orgánu.

Vztah právnické osoby a skutečného majitele

Skuteční majitelé musí být evidováni v Evidenci. Povinnost zjistit skutečného majitele a zapsat jej do Evidence nese samotná právnická osoba (svěřenský fond), u které má být osoba skutečným majitelem. Tato právnická osoba má povinnost vést a průběžně zaznamenávat aktuální údaje ke zjištění a ověření totožnosti svého skutečného majitele včetně údajů o skutečnosti, která zakládá postavení skutečného majitele či jiného odůvodnění, proč je tato osoba považována za skutečného majitele. Právnická osoba má navíc povinnost uchovávat informace týkající se osoby skutečného majitele, a to po dobu, po kterou je tato osoba skutečným majitelem, a následně nejméně 10 let po zániku takového vztahu.[2]

Evidence údajů o skutečných majitelích

Evidence je informačním systémem veřejné správy a je vedena rejstříkovým soudem. Důležitým znakem Evidence je fakt, že se nejedná o veřejný rejstřík. To znamená, že do ní nelze obecně nahlížet, není v ní možné ani vyhledávat. Údaje týkající se skutečného majitele dané právnické osoby nebudou přístupny každému, ale pouze určitým osobám a orgánům vymezeným v zákoně. Takovýmito osobami či orgány se myslí například zapsaná osoba, osoba, která na tom prokáže právní zájem, či soudy, orgány činné v trestním řízení, správci daně a další.[3]

Do Evidence se zapisují údaje podle §118f Zákona o veřejných rejstřících. Jedná se o jméno, datum narození, bydliště, údaje o státní příslušnosti a další údaje vymezené v tomto ustanovení týkající se postavení dané osoby v právnické osobě. Návrh na zápis výše uvedených údajů podává osoba, která je podle zákona oprávněna podat návrh na zápis do veřejného rejstříku, a to pouze na předepsaném formuláři, který se vyplňuje přímo ve webovém rozhraní. Návrh je možné podat u rejstříkového soudu nebo také u notáře. Dále je důležité, že návrh na zápis informací týkajících se skutečného majitele musí právnické osoby zapsané do obchodního rejstříku podat nejpozději do 1. ledna 2019, ostatní právnické osoby tak musí učinit nejpozději do 1. ledna 2021.[4]

Porušení povinnosti zapsat skutečného majitele

Právnická osoba nesplní svou informační povinnost, pokud ve vymezené lhůtě nezajistí zápis informací o svém skutečném majiteli do Evidence. V takovém případě rejstříkový soud vyzve právnickou osobu, aby údaje doplnila, a stanoví pro to přiměřenou lhůtu. Je potřeba si dávat pozor na to, že v případě nedodržení této povinnosti ani v přiměřené lhůtě může být právnická osoba sankcionována. Sankce spočívá v tom, že soud na návrh rejstříkového soudu nebo osoby, která na tom prokáže právní zájem, zapsanou osobu zruší a nařídí její likvidaci.[5]

Jako problematická se však může jevit skutečnost, že v případě, kdy právnická osoba o svém skutečném majiteli v dané lhůtě informace uvede, ale tyto informace se ukáží nesprávné či nepravdivé, nestanovuje zákon pro takovou situaci žádný postih. Pouze samotná právnická osoba je odpovědná za správnost údajů vedených v Evidenci. Rejstříkový soud návrh na zápis údajů zkoumá jen z formálního hlediska, nezkoumá jeho věcnou správnost. Zde vycházíme také z toho, že rejstříkový soud na návrh právnické osoby skutečného majitele zapíše, přičemž tak nečiní formou rozhodnutí.

V souvislosti s nejasnostmi a problematičností některých částí Novely vyvstává otázka, zda došlo prostřednictvím Novely ke správné transpozici AML směrnice.  Dle čl. 30 AML směrnice mají členské státy povinnost zajistit, aby právnické osoby měly povinnost získat a mít adekvátní, přesné a současné informace o svém skutečném vlastnictví a rovněž aby informace uchovávané v centrálním registru (Evidenci) byly adekvátní, přesné a současné.  Úprava evidence skutečných majitelů v českém právu však efektivní nástroje k zajištění těchto povinností prakticky nenabízí.

V této souvislosti bychom si mohli položit též otázku, zda se zavedení Evidence jako neveřejného rejstříku jeví jako efektivní a smysluplná volba. Veřejný charakter Evidence by totiž mohl fungovat jako určitá motivace poskytovat o skutečných majitelích správné informace.

Zadávání veřejných zakázek

Novela kromě dvou výše zmíněných zákonů a některých dalších změnila i zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“). Od 1. ledna 2018 pak kromě jiného stanovuje zadavatelům veřejných zakázek povinnost u vybraného dodavatele zjistit z Evidence údaje o jeho skutečném majiteli. Pro tyto účely Ministerstvo spravedlnosti zadavateli umožní dálkový přístup k této Evidenci. Dálkový přístup umožňuje Ministerstvo spravedlnosti dvěma způsoby. Orgánům veřejné moci je dálkový přístup poskytován prostřednictvím přihlášení do tzv. jednotného identitního prostoru,[6] ostatním oprávněným osobám (zadavatelům) je dálkový přístup poskytován prostřednictvím aplikace Ministerstva spravedlnosti, a to na základě registrace.[7]

Pokud se informace o skutečném majiteli nedají zjistit prostřednictvím dálkového přístupu, má zadavatel možnost požadovat po vybraném dodavateli předložení výpisu z evidence obdobné evidenci údajů o skutečných majitelích nebo sdělení identifikačních údajů všech skutečných majitelů a žádat o předložení dokladů, z nichž vyplývá vztah všech takto uvedených osob k dodavateli, o výpis z obdobné evidence.[8]

[1] §4, odst. (4) AML zákona

[2] §29b AML zákona

[3] §118g Zákona o veřejných rejstřících

[4] Přechodná ustanovení AML zákona zavedená Novelou, konkrétně bod 10.

[5] §122, odst. (3) Zákona o veřejných rejstřících

[6] https://issm.justice.cz/prihlaseni/ovm

[7] https://issm.justice.cz/dalkovy-pristup/zadost

[8] §122, odst. (4) a (5) ZZVZ